Wildspitze 3770m

25.07.2018 11:38

Povedený vánoční dárek

Máme rádi hory a máme rádi výzvy.

Když se jednoho dne má drahá žena vyjádřila, že by ráda zažila větší adrenalin, než je výstup na Kokořín, neváhal jsem a začal přemýšlet, jak ji tento šílený sen splním.

Oslovil jsem proto Libora z pardubického Hudy, o kterém jsme se při jednom z četných nákupů vybavení dozvěděli, že je horský vůdce. Nastínil jsem mu situaci a  Libor, vzhledem k našim zkušenostem (absolutní amatéři), navrhl výstup na Wildspitze v Alpách, kterému bude předcházet proškolení v použití vybavení potřebného k výstupu a kurz přežití na ledovci.

Od začátku až dokonce se projevovala Liborova profesionalita, jistota a zkušenosti.

První den jsme se sjeli na parkoviště ve Ventu, kde si Libor zkontroloval naše vybavení a doplnil ho zapůjčeným vybavením z Hudy (cepín, mačky, provázky a karabiny). Po kontrole jsme se vydali na  Breslauer Hutte, kam jsme s částečnou pomocí lanovky brzy dorazili.

Otevřely se nám úchvatné výhledy na okolní masivy, údolí a celkově překrásnou krajinu. Počasí bylo dokonalé a naše nadšení stoupalo.

Druhý den jsme si pospali a po snídani přišel kurz. Krásné počasí vytrvalo, amatérské nadšení brzy vystřídalo zděšení a respekt.  Chůze v mačkách v hlubokém sněhu byla bez problémů. Ty přišly ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k hrozivě prudkému svahu, který pokrýval led. Libor nám chladnokrevně ukázal základní techniku pohybu na takovém povrchu a bez slitování nás vyslal na kluziště.

Náš vůdce stál spokojeně na kraji plotny a pobaveně pozoroval naše (hlavně mé) krůčky, ve kterých byla zjevná nedůvěra, vyděšené očekávání podklouznutí a následný sešup do skalnatého údolí pod námi.

Samozřejmě jsme byli navázáni a jištěni a navíc Libor, na rozdíl od nás, dobře věděl, co mačky dokážou, protože zkušenosti s nimi neměl vyčtené z návodu k použití, ale měl je už určitě i párkrát nazuté.

Vystoupali jsme pomalou a namáhavou chůzí nad led a odpočinuli si. Sen, že pocit respektu v nás byl dostatečně vybudován a zpátky již půjdeme ve sněhu, byl brzy rozptýlen. Libor byl spokojený a plánoval další trýznění. Když chladnokrevně oznámil, že zpět půjdeme stejnou cestou, začal jsem svého vánočního dárku litovat.

 

Pocity hrůzy z jistého podklouznutí při sestupu neopadly a až dole jsem si uvědomil, že to už nebylo tak hrozné, jak se zdálo při pohledu shora. V duchu jsem musel připustit, že kurz je promyšlený a smysluplný a Libor zřejmě ví, že je lepší amatéry vyděsit den předem, aby se nevyděsili při samotném výstupu.

Po návratu na chatu a šlofíku jsme se sešli na večeři a řekli si plány na den D.

Líčení cesty nevyvolávalo obavy jen do té chvíle, než Libor oznámil, že nás čeká také dlouhý výstup po ledu. Snažil jsem se ho obměkčit, protože ze zhlédnutých videí z výstupů jsem žádnou cestu po ledu nezaznamenal, ale vůdce se spokojeně usmíval a trval na svém. Psychicky jsem se připravoval na nadcházející útrapy  a tajně doufal, že se Liborovy sliby nenaplní.

Uvolnění přinesly až dvě sklenky vína a usínali jsme spokojeně s očekáváním velkého dne.

Ráno jsme vstali v pět, umyli se a při podezřele tiché snídani pozorovali  spokojené tváře několika dalších vyzyvatelů zdolání hory. Jejich vypracovaná těla, tváře ošlehané od horského slunce a větrů a hlavně klid, ve mně vzbuzovaly obavy. Jedinou útěchou pro nás byl i klid vůdce, který spokojeně chřoupal kukuřičné lupínky a užíval si ranní kávy.

Kolem šesté jsme s východem slunce stáli před chatou a se smíšenými pocity nadšení a hrůzy, jsme vyrazili pokusit se pokořit vysněnou horu.

Počasí bylo téměř dokonalé. Pohodlná cesta, občas narušená sněhovými poli, nebyla nijak náročná a to nás uklidňovalo až do chvíle, kdy se před námi otevřelo sedlo, které jsme měli zdolat a tím se dostat na ledovec. Pod sedlem se ve slunci nádherně leskla ledová plotna. Mé obavy nabyly konkrétních tvarů, Libor se spokojeně usmíval.

Ještě chvíli jsme šlapali pohodlnou cestou a tak jsem měl čas přemýšlet a hledat výmluvu proč nejít tou (z mého pohledu) nejhorší cestou. Všichni, z asi patnácti výletníků, kteří šli před námi, zjevně plánovali stoupat do místa, kde začínala ferrata na vrcholek sedla, po kamenitém svahu, což mi dávalo naději, že je budeme následovat. Libor měl ovšem předem jasno a místo lehce krkolomného výstupu po kamenech bez zaváhání rozhodl, že nasadíme mačky a půjdeme po ledu.

Posilnili jsme se, vyfotili na věčnou památku pro naše děti a blízké, nazuli mačky, vytáhli cepíny a navázali se lany.

Stoupali jsme jistě, zato pomalu. Všichni již byli za sedlem. Ferratou se přenesli přes sedlo a užívali nám zatím skrytých krás ledovce.

První krok, kterým jsem vyšlápl z ledové plotny na sníh pod závěrečným prudkým stoupáním do sedla, zapudil dosavadní obavy. Zalil mně pocit blaha a hrdosti nad hrozivou výzvou, kterou jsme zdolali. Samozřejmě díky Liborovi, ale to jsem si v té chvíli nepřipouštěl. Mluvím za sebe, žena byla při kurzu i při samotném výstupu statečnější a ledové plotny ji nedělaly takové potíže.

Jak jsem již zmínil, zatímco všichni souputníci dávno zdolali ferratu, Libor opět nezklamal a rozhodl, že my půjdeme alternativní cestou sněhovým korytem.

Pokud je součástí práce horského vůdce krom bezpečného vedení také ukázat klientům všechny nástrahy a hrůzy hor, pak je to dozajista Liborova oblíbená disciplína.

Zvedli jsme hlavy k nebi. Přesně tímto směrem totiž vedlo sněhové koryto do vrcholu sedla. Libor (hrubým odhadem 48 kg – vše svaly a šlachy) šel první, já (váhou před odjezdem prokázaných 100 kg s batohem - povětšinou tuk a pár ochablých svalů) druhý, má drahá žena třetí.

Všechny mé rozpaky z výstupu strminou ale rychle rozptýlil Libor. Při mém sebemenším podklouznutí, protože do sněhu jsem se bořil vzhledem ke své váze víc než on, bez známky zaváhání ihned reagoval, zasekával lano a bezpečně jistil.

Pohled shora byl snad ještě hrůznější než zdola, ale koryto jsme zvládli bez problému. Opět hlavně díky pocitu jistoty, kterou nám dával Libor.

Fakt, že jsme zvládli nejtěžší úsek bez jakéhokoli problému, mi potvrdil vytouženou jistotu, že náš vůdce je absolutní profesionál a i když klade do cesty nepříjemné a často lehce zlomyslné nástrahy, zná své řemeslo dokonale a vede nás s přehledem a bezpečně.

Dalším zadostiučiněním byl úchvatný výhled na ledovcové pole a otevření dalších masivů, které nám dokazovaly tušenou majestátnost Alp.

Po krátké přestávce jsme vyrazili přes obrovské ledovcové pole pod závěrečné skalnaté stoupání. Cesta v mačkách a hlubokém sněhu byla fyzicky náročnější než jsem čekal, ale motivací byl blížící se vrchol. Pod skalnatým vrcholem jsme sundali mačky, naposledy se občerstvili a vyrazili do závěrečného stoupání, které ale netrvalo dlouho. Po chvíli jsme uviděli vrcholový kříž a brzy se ho dotkli. Pocit, který jsme měli po úspěšném zdolání vrcholu, je nepopsatelný.

Na vrcholu jsme chvilku pobyli, vyfotili se, nakamerovali jsme panorámata a vydali se zpět.

Cesta dolů už nebyla tak náročná a děsivá, protože jsme věděli, co nás čeká. Lezení ferratou bylo bezproblémové a od vůdce neodpustitelný sestup ledovou plotnou  byla poslední, sladká tečka. Ať si ty hory přece pořádně užijeme…

Na chatě jsme dobalili věci, které jsme k výstupu nepotřebovali, krátce si odpočinuli a vyrazili k lanovce. Ve Ventu jsme ještě zašli na kávu  a vyhodnotili výlet.

Fakt, že jsme dokázali zdolat pro nás tak velkou výzvu, jsem si plně uvědomil až druhý den.

Dokázali jsme to nejen díky naší touze překonat se, ale hlavně díky skvělému, profesionálnímu a zkušenému vedení Libora Kožíška. Jako bonus jsme  dostali spoustu zajímavých informací o pohybu a chování v horách a také krásné vyprávění o tom, co zažil a dokázal.

Za novou a úžasnou zkušenost mu moc děkujeme a přejeme si, abychom příští rok s jeho pomocí opět čelili nové výzvě.

 

Lucka a Tomáš

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode