Ortler

08.08.2013 16:46

Od 8.8. - 12.8 jsem pracoval pro CK Adventura a zde je reportík z našeho zájezdu. Díky Ivane

 

Ortler   (Itálie, 3 905 m.n.m.)  

Proč právě Ortler?  Historie volby tohoto kopce by se dala popsat asi takto.  Před nějakými lety  pár nadšenců v Klubu českých turistů Smržice vyslovilo ideu, že mimo svůj oficiální turistický program vystoupí na všechny nejvyšší vrcholky okolních států bývalého Československa a rovněž tak zdolá všechny nejvyšší  kopce uvnitř republiky podle atlasového horopisu. To, že už neexistuje Československo nám vůbec nevadí a nevadí nám také to, že neexistuje Rakousko –Uherská monarchie, kde Ortler byl nejvyšším bodem.  Vždyť jsme kdysi také byli v monarchii. Idea tedy zůstala a je naplňována. Jen jaksi ubývá členů, kteří ji naplňují. Občas chybí peníze, občas zdraví nebo chuť. Takže jsem na Ortler zůstal osamocen.

Na zdolání Ortleru jsem si vybral CK Adventuru Praha, se kterou jsem zdolal již řadu alpských kopců. Takže jsem věděl do čeho jdu. Tentokrát to však bylo velmi komorní. Ještě se mi nestalo, abych s cestovkou jel na zájezd osobním autem. Byli jsme totiž jen tři klienti: David, Michal a já. Šéfem výpravy, horským vůdcem a současně řidičem firemního auťáku Ford Fusion byl Libor. Ten přišel k tomuto postu na poslední chvíli za nemocného kolegu.

Je sobota 10.8.2013 hlavní nádraží Praha 5,20 hodin. Krátké vzájemné představení. Napasování bagáže a osazenstva do auťáku. Zvláště v případě Michala, který atakuje 2 m vzrůst to je i na předním sedadle složitější. V 5,25 vyrážíme.  Dobrá zpráva, neboť máme pětiminutový předstih před stanoveným odjezdem. Po cestě převážně mlčíme. Dílem proto, že se vůbec neznáme, dílem proto, že dospáváme (kromě Libora) buďto probděnou noc nebo brzké vstávání. Kromě pomalé jízdy v zácpách u Mnichova vše v normálu a po 15 hodině jsme v italské Soldě (1900 m.n.m.), kde zanecháváme náš dopravní prostředek. Libor nám rozdává další povinnou zátěž (mačky, úvazky,…) a jdeme na lanovku, která nás vyveze až do téměř 2600 m výšky.  K chatě Cittá di Milano to máme dobrých 200 m. A to je pro dnešek také maximum naší turistiky. Na to, že je hezky, sobota a prázdniny jsem čekal na chatě více lidí.

Máme spoustu času, tak se představujeme. Odkud jsme, co děláme, zkušenosti z hor atd. David je z Prahy, Michal z Českého Brodu, Libor z Pardubic a já z Prostějova. Dohromady je nám 180 let, z toho můj podíl je na tomto součtu více než 35 %. Podíly ostatních jsou téměř vyrovnány. No co naplat, mohl bych jim všem dělat tatíka. Snad tento můj věkový handicap a tím i logicky pomalejší přesouvací časy nebudou překážkou…

Večeři absolvujeme dle italských zvyklostí a složení stravy (a to je dobře). To je také jediné, co je v Itálii, kde se nacházíme, italské. Jinak převládá rakouský duch. A to bez výjimky na všech chatách, kde jsme spali i posléze. Dvojjazyčné prospekty, kde je na prvním místě němčina, chování personálu… Historické kořeny jsou zřejmě silně zapuštěny.

Po večeři ladíme program na zítřek a absolvujeme kurz vázání uzlů, které jsou potřebné v horolezeckém řemesle. David jaksi vyniká a nejen, že ví, na co se který uzel používá, ale umí je i uvázat. Pro Michala a mě to sice španělská vesnice úplně není, ale k znalostem máme strašně daleko.

Je neděle 11.8. 7,45 ráno. Po vydatné snídani vyrážíme na přechod k další chatě, kde budeme spát a ze které budeme atakovat Ortler. Tou je Pyerhütte ve výšce 3020 m. Je krásné počasí. To také asi způsobilo spolu s nedělí to, že na cestě potkáváme davy „lanovkových“ turistů. Po cestě ještě Libor našel svážek se sněhem, kde do nás pumpuje praktické situace pohybu po ledovci.  Na Payerhütte dorážíme odděleně kolem 16. hodiny.  Přece jen mi mlaďoši nadělili 15 minut od poslední společné zastávky. Já jsem je ale varoval. Dnešní převýšení na 8 hodinovém putování bylo asi 1000 metrů. Pohoda. Payerhütte je velkokapacitní chata. Asi 100 míst a jen 2 záchody. To, že je obsazená ze 40 % je pro nás vlastně výhodou.

Pondělí 12.8. Jasno, teplota mírně nad nulou. Na cestu k vrcholu Ortleru vyrážíme v 5,45 odlehčeni o zbytečnou zátěž, kterou zanecháváme na chatě. Jsme skoro poslední. Hned po krátkém traverzu přichází první vertikály na skále a potom i ferrátka. Pěkná, dobře zajištěná, radost po ní lézt. Potom ale přichází nějaké hřebínky a vertikály stále ještě ve skále. Tam jsem už tak dobrý pocit neměl. Bylo to těžší, ale nejištěné. Snad proto, aby tam nelezlo tolik turistů. Potom už přichází ledovec. Obouváme mačky. Sice je to  místy prudké, ale u samého vrcholu obyčejný choďák. Trošku začíná pofukovat, ale viditelnost je krásná. Asi tak v půlce cesty přes ledovec nás už míjí chrti, kteří se již  vracejí z vrcholu. Na vrcholku dle předpokladu foukalo, trošku byly mraky, takže jsme neviděli blízké vrcholy Königdpitze a Zebru. Jinak ale po 4 hodinovém výstupu pohoda a odměna. Gratulace, fota.  Dolů k chatě jdeme překvapivě o čtvrt hodiny déle než nahoru. Asi to způsobila naše (myslím tím klientů) neobratnost při sestupu na exponovaných partiích a moje upadnutí na ledovci (ztráta asi 20 vteřin), kdy jsem zakopl mačkou o návlek. Libor ale jistil ukázkově. Dole na chatě teprve vytahuji z batohu malou flaštičku znojemského vína, kterou jsem na vrchol vláčel jen kvůli tomu, aby se dobře vychladilo.  Přípitek, oběd z vlastích zásob, dobalení zátěže a v pohodě vzhůru dolů k další chatě, kde budeme nocovat. Tou chatou je Tabarettahütte ve výšce 2556 m, která nám již byla známá při cestě nahoru. Kromě jednoho pána jsme jediní, kteří na chatě budeme spát a tak je náš pokoj v podkroví, kde je 32 matrací zcela k dispozici. Výborná večeře v italském stylu a navíc ještě zeleninová mísa. Na to, že chata neposkytuje slevu pro členy Alpevereinu to cenově vyšlo nastejno i s polopenzí jako na Payerhütte.

Úterý 13.8. Po dobré snídani vyrážíme krátce před 8 hodinou do Soldy. Chvíli jdeme společně, ale potom se naše cesty rozcházejí. Mlaďoši jedou lanovkou s tím, že dole v Soldě půjdou nezáživnou cestou pro auto. Já volím čistou turistiku a jdu pěšky. Vše klaplo a chlapi přijíždějí autem na spodní část lanovky zrovna v době, kdy tam přicházím i já. Odevzdáváme Liborovi vyfasované nářadí, balíme se na cestu a krátce po desáté vyrážíme směrem ku Praze. Hurá ještě stihnu poslední vlak z Olomouce do Prostějova a před půlnocí budu doma.

Na hlaváku v Praze jen krátké stisky rukou, rychlé opuštění místa na zákazu zastavení a je po všem.  Výborný zájezd.

Příště snad ukrajinská Hoverla, která jediná zbývá do sbírky kopců zahraničních a potom ještě  nějaké tuzemské kopečky.

Ivan Dostál, člen KČT Smržice

 

Zpět

Fotogalerie: Ortler

/album/fotogalerie-ortler/img-1160-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ortler/img-1172-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ortler/img-1173-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ortler/img-1174-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ortler/img-1178-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ortler/panorama-1-jpg2/

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode