Mont Blanc

21.08.2016 20:15

Příprava cesty na MB přes tři vrcholy

O možnosti pokusit se vystoupit na nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc, jsme začali vážněji uvažovat někdy ke konci roku 2014. Do té doby jsme vůbec neměli tušení, o čem je alpské lezení a jak se pohybovat a chovat na ledovci. Co jsou to mačky, jsme věděli pouze z obrázků, a že se už dávno k vázání lana nepoužívá dračí smyčka, jsem se například dozvěděl, až těsně před samotným výstupem na Mont Blanc od našeho guida Libora, při ledovcovém kurzu a praktickém nácviku vázání uzlů. Nicméně měli jsme za sebou s manželkou cca 15 let každoročního intenzivního chození ve Vysokých Tatrách a začalo nám to být málo. A když už do Alp, tak rovnou na nejvyšší horu Evropy .

Začali jsme si o možnosti, absolvovat výstup na MB, vyhledávat informace a zjistili jsme, že bez zkušeností a licence horského vůdce, který nás výstupem povede, to asi nepůjde. Přítel Google nám mezi možnými cestovními kancelářemi poradil i cestovní kancelář Adventuru, která na nás i svou prezentací působila nejdůvěryhodněji. Rezervovali jsme si termín akce a začali se domlouvat na podrobnostech a vybavení, které je nutné pro absolvování výstupu tohoto typu. Slečna, se kterou jsem komunikoval, mě po zjištění, že jsme ještě nikdy na ledovci nebyli, začala výstup rozmlouvat a doporučila nám absolvovat nejprve alespoň nějaký základní ledovcový kurs, nejlépe třeba s nimi zkusit nejprve rakouský Grossglockner. Po krátké úvaze jsme na náhradní řešení přistoupili a předběžně se domluvili na konec července 2016.

Doma jsme udělali revizi našeho stávajícího vybavení a zjistili jsme, že úplným minimem jsou nové boty pro mou manželku a vyrazili do pobočky Hudy Sportu, kterou máme asi nejblíž. Při výběru bot se nás ujal sympatický prodavač našeho věku, který vypadal, že o tom něco ví a na horách už někdy byl . Následně jsme u pokladny, při pohledu na propagační letáček profesionálního horského vůdce s licencí IFMGA a titulem horský vůdce UIAGM, Libora Kožíška, zjistili, že se jedná o onoho prodavače a zavedli hovor na téma Mont Blancu a možnosti jeho zdolání. Slovo dalo slovo a za pár dní už jsme seděli na pivu a plánovali výstup ještě na srpen tohoto roku. Domluvili jsme se na cestě přes tři vrcholy, tedy přes sedlo Mont Blanc du Tacul, následně sedlo Mont Mauditu a samotný vrchol Mont Blancu. S Liborem jsme se dále domluvili, že ledovcový kurz absolvujeme v rámci aklimatizačního pobytu před výstupem na MB, a tudíž plánovaný Grossglockner s Adventurou jsme vystornovali. Následovalo dokoupení nutného vybavení (opravdu nám toho chybělo o dost více, než jen již zmíněné boty ) pod dozorem Libora, který nám poskytnul mimo dobrých rad i velmi slušnou slevu.

Termín samotné akce jsme naplánovali na konec srpna s potřebou cca 6 dní, kdy byl plánován den na cestu z Pardubic do francouzského Chamonix, dva dny na aklimatizační pobyt a ledovcový kurz a dva dny na přesun a samotný výstup na MB a den na cestu zpět. 14 dní před samotnou akcí jsme byli ve spojení s Liborem, který průběžně sledoval počasí a informoval nás o situaci. Odjezd byl naplánován na čtvrtek 18. srpna, ale 16. srpna předpověď nevypadala dobře a Libor, který na nás měl čekat v Chamonix, kde byl na akci s klientem před námi, se rozhodl pro návrat do Čech. Díky pracovním povinnostem jsme měli pouze jeden den do rezervy, a tak jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že letos to prostě nevyjde. Jaké bylo tedy naše překvapení, když ve středu večer Libor zavolal, že předpověď se zlepšuje a v pátek ráno vyrážíme. Rychle balíme a těšíme se na odjezd. Cestovní horečka se kupodivu nedostavuje, asi nám ještě nedochází, že opravdu jedeme.

 

 

Pátek 19. srpna

 

Vstáváme kole 5. hodiny a před 6 již stojíme s autem u Libora ve Starém hradišti. Cesta ubíhá dobře, průjezd Prahou je hladký a za chvíli již projíždíme hranicemi v Rozvadově. Německo také téměř bez zpomalení, takže až na občasné zastávky na kávu a svačinu frčíme jako o závod. Drobné zdržení nastalo na švýcarských hranicích, kde naše auto asi působilo na celníky podezřele, tak si nás odstavili bokem. Po zjištění, co jsme zač a kam jedeme, nakonec ani nechtěli otvírat kufr a s přáním šťastné cesty nás pustili dál. Následovala krátká občerstvovací zastávka u Ženevského jezera a začínáme pomalu serpentýnami stoupat přes alpský masiv směrem do Francie.

 

 

Do francouzského Chamonix jsme dorazili cca kolem 17. hodiny a po chvilce hledání nalezli moc pěkné ubytování v CAMPING DE LA MER DE GLACE, kde jsme postavili stany. Po krátkém průzkumu kempu vyrážíme s Vlaďkou do centra Chamonix a po návratu již jen rychle do spacáku a nabrat síly na následující dny.

 

20. srpna

Vstáváme tzv. na pohodu asi v 7 hodin ráno, slunce už se dere nad vrcholky Alp, ale vidíme i kupovitou oblačnost, která nám napovídá, že nám slunce asi dlouho nevydrží. Balíme stany, vše házíme do auta a vyrážíme na parkoviště k lanovce na Col de Balme. Vyjíždíme lanovkou nahoru a traverzem pokračujeme s batohy jen s nutným vybavením na chatu Albert Premier, která se nachází ve výšce 2707 m. Kolem poledne jsme na místě, ale začíná vytrvale pršet a Libor rozhoduje, že se půjdeme natáhnout a budeme čekat na lepší počasí. Kolem třetí odpoledne na chvíli ustává déšť, a tak si oblékáme sedáky, nasazujeme mačky na boty a s kompletním vybavením vyrážíme s Liborem na ledovec absolvovat první základy ledovcového kurzu.

Za chvíli za námi na ledovec doráží i další skupina začátečníků jako jsme my a začínají s nácvikem. Trošku nás zaráží, že jejich španělský guide je nejistí na laně, ale chodí nad nimi na ledovcovém masivu a zkušeně udílí slovní pokyny, co jak má kdo dělat. Déšť začíná sílit a my se domlouváme, že se přemístíme zpět na chatu, než budeme durch mokří. Španělský guid ukazuje sílu zkušeností a otevírá si slušivý deštník. Trochu znejistíme, u Libora jsme deštník nezahlédli . Raději se přemisťujeme zpět do sucha chaty a držíme palce kolegům ze zmiňovaného týmu, aby své působení na ledovci pod vedením „pana Paraplíčka“, zvládli bez újmy na zdraví. V jídelně sušíme bundy a nad mapou a vínem probíráme zítřejší aklimatizační cestu na vrchol Aiguille Du Tour. Kolem 21. hodiny odcházíme čerpat síly do postelí.

 

Neděle 21. srpna

Po spánku nespánku, vstáváme po 4. hodině ranní a snažíme se před cestou trochu zkulturnit. V 5 hodin (dle předchozích instrukcí) budíme Libora, který si bral na noc špunty do uší (věděl proč), a tudíž ho ranní vstávání trochu minulo. Rychlá snídaně a před 6 hodinou vyrážíme do tmy. Než se dostaneme k ledovcovému masivu, začíná pomalu svítat, a tak nazouváme mačky už za mírného šera. Cesta na Auiguille du Tour probíhá klidně a bez potíží, na mačky na nohách jsme si zvykli hned a v ničem nás neomezovali.

 

 

Na úpatí skalního masivu necháváme cepín a mačky a škrábeme se nahoru na vrchol.

Slunce už se vyhouplo nad alpské vrcholy a my jsme taky nahoře. Je to náš první vrchol nad 3500 m, přesněji tedy 3540 m . Odměnou nám je pohled na úplně vymetené nebe bez mráčku a panoramata Alp.

Cesta dolů zpět k chatě probíhá bez problémů. Kolem půl 12 jsme zpět na chatě, kde přidáváme do batohů odložené věci a sestupujeme traverzem zpátky k lanovce, kterou sjíždíme na parkoviště k autu. Poté se přesouváme opět do campu. Aklimatizační pobyt spojený s ledovcovým kurzem máme za sebou a čeká nás to, kvůli čemu jsme sem přijeli.

 

Pondělí 22. srpna

 

Ráno vstáváme po 6. hodině, máme dost času, ale už se nám nechce spát. Vše pobalíme, protože v Chamonix se koná Ultra-Trail du Mont-Blanc (též UTMB), což je nejtěžší horský ultramaraton v západní Evropě. Campy praskají ve švech, a proto není možné si zde nechat prázdný stan bez toho, aniž by člověk platil za pobyt. Přejíždíme na velké parkoviště blízko lanovky vedoucí na Auiguille du Midi. Na nástupní stanici lanovky náš čeká nemilé překvapení a to v obrovském počtu lidí, kteří zde ve všední den ráno čekají na lanovku. Kupujeme jízdenky, ke kterým nafasujeme zároveň kartičku s číslem naší konkrétní lanovky a upadáme do spárů místních lanovkových organizátorů. Ne, vy ještě nikam nejedete, vysvětlujeme nám jeden ze zmíněných pohůnků a my zklamaně odcházíme do vedlejšího bufetu na ranní presso. Máme cca hodinu čas, než na nás dojde řada. Následně po drobném incidentu, kdy Liborův zdánlivě opuštěný batoh ve frontě na nástup do lanovky, vyvolal v jednom ze zodpovědných Francouzů pocit momentálního ohrožení (pravděpodobně vyvolaný napjatou atmosférou po sérii teroristických útoků ve Francii), jsme nastoupili do lanovky, která nás vyvezla do výšky 3842 m na Auig. du Midi. Ledovým tunelem vycházíme přímo k hřebenu ledovce. Nasazujeme mačky, vážeme se na lano a začínáme sestupovat k chatě Cosmique, která bude pro následující noc naším přechodným domovem a ze které budeme vyrážet na samotný výstup na Mont Blanc.

 

Cca za hodinu dorážíme na chatu Cosmique. Jsme tady brzy, recepce ještě nefunguje, a tak se přesouváme na venkovní terasu a užíváme si horského slunce. Poprvé si můžeme pořádně prohlédnout cestu, která nás zítra ráno čeká. Seznamujeme se zde s další českou „výpravou“ a je hned o něco veseleji. Jedná se dva kluky z Prahy a guida jim dělá Antonín Bláha, přezdívaný Dandy.

Odpoledne nám společně rychleji utíká a těšíme se na pověstnou místní francouzskou kuchyni. Bohužel toho dne kuchaře asi někdo naštval, jinak si nedokážeme vysvětlit, jak může někoho napadnout uvařit k večeři před výstupem klobásu s fazolemi. Následky si každý dokáže představit sám. Po večeři si jdeme lehnout a pokoušíme se usnout, ale máme pocit, že nikdo nespíme. Mě začala bolet hlava, tak jsem si před usnutím naordinoval Valetol a pokouším se to zaspat. Moc se mně to nedaří, ale Vlaďka ráno tvrdí, že pokud jsem neusnul, tak už dokáži chrápat i v bdělém stavu. Tak jsem asi trochu spal, no .

 

Úterý 23. srpna

 

Vstáváme, je 00:45 a mně osobně se nechce vůbec nic. Hlava o dost lepší, ale úplně ono to není. Rychlá ranní hygiena a jde se do jídelny na snídani. Pokoušíme se do sebe v tuto nekřesťanskou hodinu něco dostat a je to opravdu pod tlakem, tedy alespoň u mě. V 01.45 stojíme před chatou, nasazujeme mačky, zapínáme čelovky na helmách a navázáni na lanu vyrážíme směr sedlo Mont Tacul, což je první záchytný bod našeho výstupu. Našim cílem je držet tempo cca 2 hodiny na jeden kopec. Jít po tmě je trochu zvláštní pocit, ale možná je dobře, že nevidíme, kam jdeme a jak vypadá terén. Traverzovitě stoupáme směrem k sedlu a technicky je to zatím jen pochoďák. Tempo nám vyhovuje a ani nemáme pocit, že se hůře dýchá. Hlava mě přestala bolet už úplně a celkově mám ze začátku výstupu dobrý pocit. Přibližně za dvě hodiny jsme v prvním sedle. Jde to dobře, říkám si, ale hlavně, aby to vydrželo. Dáváme si první krátkou pauzu na pití a pokračujeme směrem k sedlu Mauditu. Tam nás, dle Liborových informací, čeká asi nejobtížnější úsek celého výstupu a to ledovcová strmina cca 100 m dlouhá se sklonem 50 stupňů. Na konci sedla mezi Taculem a Mauditem je odtrhová trhlina ledovce. Ukázalo se, že je to pro nás nečekaná a dost obtížná část cesty. Tady jsme se trochu zapotili, přeci jenom nám chybí zkušenosti s lezením po ledu a je to hodně znát. Nakonec jsme ale trhlinu za pomocí Liborových instrukcí a se vzájemnou výpomocí překonali. Samotné lezení strminy už mě tak strašné nepřipadalo, ale bylo dobře, že byla tma a neviděli jsme to v celé své parádě. Takhle to vypadalo při cestě zpět :)

 

Po překonání strminy pokračujeme traverzem do posledního sedla před samotným Mont Blancem. Slunce už se dere nad vrcholky Alp a nás čeká poslední část výstupu na „bílou horu“.

 

 

Po další hodině výstupu se zdá, že se vrchol téměř vůbec nepřibližuje. Pomalu se mě ale zmocňuje euforie (asi počátky výškové nemoci ). Teď už jsem přesvědčen, že to dáme, sil máme dost a žádné záludnosti na cestě už nejsou vidět. Jen nekonečná dlouhá bílá pláň, ale pořádně do kopce.

 

V 8:02 stojíme na vrcholu. Počasí nám vyšlo až neuvěřitelně, vítr snesitelný, modrá obloha a slunce svítí naplno.

Uděláme si několik vrcholových fotografií, pozdravíme se s další českou skupinou, která dorazila z italské strany, a prcháme pryč, než dorazí davy valící se z tzv. „normálky“, tedy od chaty Gouter. Libor chce být dole co nejdříve, právě kvůli ostrému slunci, které se opírá do ledovcového masivu a v odpoledním rozbředlém sněhu je daleko větší pravděpodobnost uvolnění laviny.

Otáčíme a začínáme sestupovat. Konečně si prohlédneme celou cestu za světla. Cestou narážíme na Pražáky s Dandym, kteří vycházeli s námi. Jde jim to o něco pomaleji, ale už to taky dají.

 

Poslední ohlédnutí za vrcholem MB a pokračujeme ke strmině na Mauditu.

 

 

Po zdolání strminy ve směru dolů, kde první část ke „kamenům“ jsme slezli a druhou část nás Libor slanil dolů, pokračujeme sedlem mezi Mauditem a Taculem. Čeká nás ještě jedna „nepříjemnost“, které jsme v noci, při cestě nahoru, nevěnovali moc pozornost. Musíme projít ledovým laviništěm, kde před týdnem zahynuly dvě horolezkyně i se svým německým guidem. Libor nás vybízí k co nejrychlejšímu tempu v rámci našich možností.

 

Po překonání tohoto úseku už nás čeká jen poslední sestup ze sedla Taculu dolů pod chatu Cosmique a následný výstup opět k lanovce na Auguille du Midi. Slunce má až neuvěřitelnou sílu a je nám horko jak na Sahaře. Zastavujeme na pláni pod chatou Cosmique. Je něco kolem 12. hodiny. Dole jsme o dvě hodiny rychleji než nahoře, trochu nás to překvapuje. Sundáváme si druhou vrstvu, abychom se trochu ochladili, a je to o něco lepší. Bundy si raději necháváme, přeci jenom fouká studený vítr a jsme úplně mokří. Dopíjíme poslední zbytky čaje a domlouváme se, kolik piv a káv si okamžitě dáme po příchodu do restaurace nahoře na lanovce.

 

Poslední část, tedy výstup k lanovce, cca 250 výškových metrů, nám připadá o dost horší než celý výstup na Mont Blanc. Začínáme pociťovat celodenní únavu a slunce z nás vysálo poslední zbytky vody a energie.

Ale už je to jen kousek a stejně to dojít musíme, nic jiného nám nezbývá

 

 

Kolem půl druhé jsme nahoře u vstupu do ledového tunelu. Další společné potřásání rukou a gratulace ke zdolání vrcholu a bezpečnému návratu zpět. Máme to za sebou a máme krásný pocit, že jsme si splnili jeden z životních snů. Rychle se odstrojíme z maček, sedáků, uklidíme horolezecký hardware a míříme rovnou do restaurace se zaslouženě občerstvit. Následují nezbytné SMS zprávy naší rodině a kamarádům a návrat do campu.

……a už při cestě domů přemýšlíme, kam pojedeme s Liborem příště.

Jindra Knoulich

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode