Mont Blanc - přes 3 hory

06.09.2015 08:48

Jasný, jdem na Mont Blanc …

 

Možná už jste to někdy zažili. U piva nebo při sklence jiného výborného alkoholu ve společnosti dobrých kamarádů a v pokročilou noční dobu se slíbí často ledacos.

My jsme měli loni na podzim sraz se spolužáky z vysoké školy v jedné hospůdce v centru Prahy. Sešlo se nás tam asi osm. Osm skoropadesátníků, kteří si ovšem tak nepřipadají. Když jsme vypili více jak tři dobrá tanková plzeňská piva, tak nás napadlo, že bychom mohli uskutečnit po těch dlouhých letech (dříve jsme tak neučinili) nějakou společnou akci.

Jirka navrhnul: “A co takhle jít na Mont Blanc?”

Jednoznačně schváleno a přijato čtyřmi z nás, co se nebojí turistiky a delších pochoďáků...

Jasný, jdem na Mont Blanc … jakoby to mělo být asi tak namáhavé jako letní výstup na Sněžku. Možná pár výškových metrů navíc. Domluvili jsme se na první týden v září 2015.

A jak šel čas, ostatní odpadali a zůstali jsme pouze já, Vláďa s Jirkou. Oba jezdíme v zimě na běžkách, v létě na kole. Oba běháme delší tratě. Na amatérské a rekreační úrovni. Jirka s lepšími výsledky v amatérských závodech.

“Tak co, jdem pořád na ten Mont Blanc?”, zeptal se mě v březnu letošního roku Jirka.

“Samozřejmě, že ANO”, neboť jsem v posledních letech v podstatě pro každý dobrý výlet.

Jirka tedy zamluvil horského průvodce Libora z Pardubic pro nás dva (více lidí nemůže mít podle regulí navázané na laně) na zářijový termín.

To jsem o podrobnostech stále nic moc nevěděl a musím na sebe prozradit, že jsem nikdy nebyl na ledovci ani nešel v mačkách. V nejvyšší nadmořské výšce jsem byl v 3.800 loni v Nepálu a uvažoval jsem, že 4.810, co měří Mt. Blanc, není už snad tak mnoho metrů navíc. Jirka už jednou na ledovci byl.

A pak přišel začátek srpna a neklidné podvědomí předalo vzkaz mému vědomí, že by bylo dobré si o výstupu něco přečíst a vážně se tématem Mont Blanc zabývat.

Četl jsem na internetu reportáže českých turistů a horolezců, co na horu vystoupili. Mnohé reportáže se mi zdály příliš dramatické, to když poukazovaly na mnohá nebezpečí a úskalí, co horolezci zažili při výstupu. Přehánějí. Říkal jsem si v duchu.

Dostal jsem se k údaji, že ročně zemře při pokusu o výstup zhruba 80 horolezců...To nemůže být možné, přemítám. Možná se spletli v desetinné čárce a je tam tak ta nula navíc…

Avšak čím víc se blíží den odjezdu D, tím víc samovolně stoupala a stoupala míra respektu vůči té hoře...

 

Vyjíždíme z Čech

Odjeli jsme my dva s horským vůdcem Liborem z Čech ve středu, 2. září večer. Přespali jsme na hranicích s Německem ve Svaté Kateřině. Ve čtvrtek jsme vstávali brzy a rychle jsme se přesunuli do Francie do Cham blízko Chamonix. Stihli jsme jen tak tak jednu z posledních jízd lanovky na Col de Balme, odtud jsme se pěšky během dvou hodin přesunuli na horskou chatu Albert Premier 2707m. Přespali jsme a v pátek ráno v 6 hodin jsme vyrazili na aklimatizační túru na vrchol Aig. du Tour do výšky 3540m nad mořem. Sestoupili jsme ještě ten den rychle dolů a přesunuli se do Chamonix, kde jsme nejprve navštívili centrum města a pak jsme strávili noc z pátku na sobotu v turistické ubytovně.

Pocity po aklimatizační túře jsou dobré...

V sobotu dopoledne Libor studuje předpověď počasí na Mt. Blancu a je již téměř jisté, že se náš výstup uskuteční. Balíme si tedy nejnutnější věci na výstup a z Chamonix vyjíždíme ještě dopoledne lanovkou na horu Aiguille du Midi do nadmořské výšky 3842m. Stoupáme dvě patra po schodech do restaurace nad konečnou stanicí lanovky. Nadmořská výška je již znát, to při každém dalším schodu na zadýchání se. Dáváme si kafe a měříme si pulz pomocí aplikace na mobilním telefonu. U mě 84. Snad dobrý…

Udělalo se krásné počasí, a tak je vidět cesta přes tři vrcholy kterou se vydáme...

obr. cesta přes tři vrcholy

 

Cesty na Mt. Blanc

Uvádí se, že cest na vrchol Mt. Blanc je pět. Nejčastější jsou však tři. Z italské strany, druhá nejfrekventovanější tzv. normálka z Chaty Gouter 3835m, ta třetí je ta naše - přes tři vrcholy z Chaty Cosmique 3613m. Každá z nich je jinak nebezpečná a náročná.

Tzv. normálka je zdánlivě nejlehčí, prakticky pořád se stoupá do kopce, avšak je třeba překonat jedno velmi nebezpečné místo - Grand Couloir (Velký kuolár), kde padají velmi často kameny. Průchod Velkým kuolárem je asi jen 100 metrů dlouhý, ale se podobá ruské ruletě. Nelze určit, v který okamžik se balvan nebo balvany uvolní a ani nelze odhadnout jejich přesnou dráhu dolů. O nebezpečnosti Grand Couloir svědčí statistiky - tedy každoročně v tomto stometrovém úseku zahyne cca 50 horolezců následkem pádu kamenů. Čím teplejší počasí je, tím větší je pravděpodobnost uvolnění kamenů. Takové nebezpečné podmínky byly právě letos kvůli extrémním vedrům, proto byla cesta v létě hodně času zavřená. Uvažovalo se vážně již před několika lety, že by se v úseku Grand Couloir udělal pro horolezce tunel, kterým by bezpečně prošli. K jeho realizaci avšak zatím nedošlo.

V čase našeho výstupu byla normálka právě několik dní otevřená a při pohledu na hřeben při našem nedělním výstupu po ní stoupalo nahoru jednoznačně nejvíce horolezců.

Přechod přes Velký kuolár lze shlédnout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=PFz_-ovF2oI

Jak to vypadá, když ve Velkém kuoláru padají kameny lze shlédnout zde

https://www.youtube.com/watch?v=cr-DCBEXDzk

 

Ta naše cesta vede přes tři vrcholy, respektive přes dvě sedla a pak na vrchol Mt. Blanc. Nejprve se vystoupá do sedla Mont Blanc du Tacul 4100m. Před sedlem na závěr prvního svahu čeká jedno úskalí - odtrhová ledovcová trhlina, jejíž stav rozhoduje o tom, zda je možné ji přelézt a tedy jde se dál nebo také ne. Pak se ze sedla sestoupá něco výškových metrů dolu a stoupá se strmě vzhůru do sedla druhé hory - Mont Maudit 4345m. Těsně před sedlem čeká další úskalí. Je třeba vylézt po šikmé 50 stupňů strmé ledové zhruba stometrové strmině. Pomocí cepínu a technikou zabodávání špiček maček do ledu stěny. Po zdolání strminy se opět trochu klesá dolů před konečným výstupem na Mt Blanc, který se odtud již zdá blízko, ale zdání klame. Poslední úsek je relativně široký a dává pocit zdánlivé snadnosti. Oproti normálce je cesta přes tři vrcholy o jeden stupeň horolezecké obtížnosti těžší, je delší a nastoupá se více výškových metrů.

 

Horský vůdce

Výstup na Mont Blanc bez zkušeného horského vůdce je značně riskantní a nezodpovědný, ne-li téměř nemožný a holou sebevraždou, zvláště pro nezkušeného člověka. Ročně se pokusí o výstup na horu zhruba 10.000 horolezců, přibližně 100 z nich zde najde svoji smrt. Statistiky však neuvádějí další počty zraněných a zachráněných ani skutečné počty lidí, kteří až zcela nahoru vyjdou a neotočí se tedy v polovině...při našem sestupu z Mt. Blancu byly motory vrtulníků slyšet prakticky nepřetržitě...

Počty mrtvých jsou tak alarmující, že zdejší autority v Chamonix zpřísnily pravidla pro výstup.

Od června do září lze tak na Mont Blancu potkat policisty, kteří kontrolují, jestli mají účastníci výpravy dostatečné vybavení, nestanují na nepovolených místech a prověřují také horské vůdce.

Oficiální horský vůdce může na horu doprovázet pouze dva horolezce a musí mít mezinárodní licenci UIAMG, nejvyšší vzdělání v oboru. Kromě značné horolezecké praxe studuje po přijetí na školu dva roky nejrůznější obory, řada lekcí probíhá právě v Chamonix. Ostatní průvodci jsou bráni jako nekvalifikovaní, zakázané jsou také komerční výstupy na Mont Blanc bez průvodce s touto licencí. Ve Francii je asi 1500 průvodců s touto licencí, v Čechách 26, náš průvodce Libor samozřejmě tuto licenci má a dvouletou školu vystudoval.

 

Chata Cosmique

Vycházíme z restaurace na Aiguille du Midi výlezem pro horolezce. Liší se od ostatních východů tím, že je odděleno od chodby pevným zábradlím asi ve výši pasu, které prostě musíte přelézt směrem k ledovému tunelu.

obr. Výstup z lanovky Aug de Midi - jen pro hodně otrlé jedince

Nasazujeme pevně na nohy mačky, do jedné ruky bereme cepín, do druhé ruky hůlku. Navazujeme se na lano. S kopce to bude: já první, Jirka druhý a Libor jistí seshora. Do kopce je to v opačném pořadí, tedy Libor první, Jirka a já na konci.

Jdeme směrem k východu z tunelu a už tady čeká první horolezecké překvapení! Ledový hřebínek dolu s kopce ostrý jak žiletka s vyšlapanou stopou tak úzkou, že má člověk co dělat, aby si neškrtnul mačkou na jedné noze o nohavici na noze druhé. Jdu první a nezbývá nic jiného než se zcela koncentrovat na každý krok a zabodnutí mačky do ledu. Všechno ostatní, co je vidět vpravo, vlevo a hluboko dole pod námi nezbývá než si odmyslet...Pak to jde. Zdoláváme zhruba dvousetmetrový technický úsek a dále už je cesta schůdná bez větších nebezpečí. Po jedné hodině chůze něco málo po poledni dorážíme do chaty Cosmique.

obr. takhle se spalo na horské chatě Cosmique

Ubytováváme ve a jdeme si odpoledne trochu zdřímnout, vždyť budeme vstávat ráno ve třičtvrtě na jednu...Pokládám se na postel a pod deku a před sebou stále vidím pohled z horní stanice lanovky na svah plný ledových ker (seraků), po kterém máme zítra jít. Neusnul jsem.

Jdeme všichni tři do společenské místnosti. Protože jsme na poličce našli karty, vítězí nápad, že bychom si mohli ukrátit čekání na večeři mariášem. Ten jsme hrávali kdysi na vysoké škole...A tak chvilku vzpomínáme na pravidla, ale po několikáté hře se už dostáváme do víru hry a tak čas rychle běží. Místnost se pomalu začíná plnit horolezci.

Je čas večeře. Nejprve vydatná zeleninová polévka s francouzským sýrem, u kterého nejprve odkrajujeme okraj, jehož poživatelnosti nevěříme, a pak krájíme a ulamujeme na malé kousky do polévky. Vynikající! Druhý chod: Lasagne. Opět na výbornou. Pak dezert Pannacota. Zase kulinářský zážitek. Francouzi to prostě v kuchyni umí.

Po večeři ještě pár her mariáše a v devět hodin uléháme na palandy pod deky do svých spacákových vložek, které si přinášíme s sebou. Zkouším nejrůznější techniky usnutí -:), ale nervozita před výstupem, neustálý hluk přicházejících a odcházejících spolunocležníků a vysoká nadmořská výška mohou dohromady za to, že nemohu usnout a ve třičtvrtě na jednu se pak divím, že je už třičtvrtě na jednu (!?), protože Jirka, co spal nahoře na palandě nade mnou, už vstává. Nespal jsem.

Oblékáme se na výstup a jdeme do společenské místnosti, kde je zhruba pro dvacet z nás, co vstalo a vyráží nahoru na Blanc, přichystaná snídaně a horký čaj do vlastní termosky s sebou.

obr. je 2h ráno - vyrážíme z chaty Cosmique

Obouváme boty, rukavice, čepici, vycházíme před chatu do tmy. Přes noc napadlo asi deset centimetrů nového sněhu, to není příjemné. Nasazujeme mačky, navazujeme se, zapínáme čelovky. Na nebi svítí hvězdy a málo znatelný bělavý kruh okolo dorůstajícího měsíce prozrazuje, že v následujících dnech přijde zřejmě změna počasí. Už je to tady! Dlouho a s napětím očekávaný výstup! Vykračujeme do tmy a zhruba s dvaceti dalšími horolezci v různě početných skupinkách směřujeme k první hoře.

 

Výstup nahoru

“Hlavně nepřepálit tempo”, říkám si v duchu. Libor rozptyluje moje obavy a ukazuje svoji zkušenost, protože nasazuje pohodové strojově stereotypní tempo, které se dá vydržet hodně dlouho. To už stoupáme do prvního svahu strmě nahoru přes lavinové pole. Zhruba po půl hodině od výstupu se začínáme ve svahu propadat do čerstvého sněhu zhruba po kolena. “Jak tohle dáme v takovým sněhu?”, říkám si v duchu a trochu zapochybuji. Po pěti minutách zapochybuje i Libor: “To neni dobrý, pod Mauditem to může bejt nafoukaný a může hrozit lavina”.

Zkušenost horského vůdce se jistě také pozná podle toho, že jednoznačně rozhodne, že se dál nejde. Takhle Libor otočil na cestu zpátky před čtrnácti dny dvojici na téhle samé cestě těsně pod sedlem Mauditu. Protože tam bylo nafoukáno asi půl metru čerstvého sněhu a nedalo se jít dál.

Naštěstí pro nás po vystoupání do větší výšky nafoukaný sníh hodně ustupuje a dá se jít poměrně dobře. Dávám si pozor při každém došlapu mačky, aby se mačka s botou ve svahu zasekla na co největší ploše, jinak se mi noha často proboří do sněhu, někdy až po koleno. Nemusím podotýkat, že je to protivné a působí mi to nadbytečnou námahu.

Ke konci prvního svahu přichází odtrhová trhlina ledovce. Máme štěstí, nebude to tak náročné. Asi jen dva metry kolmo vzhůru a pak strmě nahoru do sedla...Už jsme v prvním sedle. Vidíme před sebou obrysy druhého skalního masivu a světýlka čelovek horolezců rozesetá v krajině před námi.

Sestupujeme dolu ze sedla a míříme k výstupu na druhou horu. Stejný scénář jako první hora. Raaaz dvaaaa, raaaz dvaaaa. Stejné strojové tempo. Hodinu a půl.

obr. mont-maudit-strmina - zdroj internet

To se již ocitáme před obávanou strminou, kterou se třeba vylézt až do sedla. Zhruba sto metrů po ledu nahoru. Už dole na chatě Libor naznačil, že to nebude pro nás jednoduché. Libor vylézá zhruba do poloviny a připravuje dlouhé lano k našemu zajištění. Lezeme, první Jirka, za ním dva metry já. Kupodivu to nějak jde, ale srdce mi buší maximální rychlostí v důsledku kombinace stresu a momentálního fyzického výkonu, kdy nejraději bych stěnu vyběhl (kdyby to šlo), “abych už to měl za sebou”. Strmina nám trvala vylézt asi dvacet minut a ani jsme si téměř nestačili uvědomit, že se rozednilo. Otevřel se nám pohled v dálce na Mont Blanc. Je po šesté hodině ráno, sundaváme čelovky a nasazujeme tmavé brýle proti slunci, bez nichž by byl výstup na ostrém slunci odrážejícím se od všeho bílého okolo, nemožný.

obr. po šesté ráno - zdolali jsme 2 vrchol - svítá

Ani nechci myslet na to, že tuhle strminu půjdeme ještě dolů. Jsme v nadmořské výšce asi 4350 a nadmořskou výšku začínám už docela dost cítit na dechu. Musím se napít, čtyři hodiny bez pití bylo docela dost. Vyrážíme a postupujeme strojovým tempem dál, vychází slunce a začíná foukat velmi nepříjemný vítr rychlosti přes 50 km/h. Pocitová teplota je asi tak -15 stupňů, takže máme v úmyslu zastavovat co nejméně, abychom zbytečně na větru neprochladli. Další malou komplikací jsou nafoukané sněhové jazyky, kterým se snažíme vyhýbat, ale ne vždy je to možné. Jdeme, jdeme, jdeme. Čím víc stoupáme vzhůru, tím víc cítím na dechu účinek vysoké nadmoské výšky. Můj dech je mělký a rychlý. Jirkovo taky, dokonce i Liborovo. Cesta na vrchol Mont Blancu se zdá být  nekonečná. Žádám pro sebe o malou minutovou přestávku na vydýchání, Libor nás ale žene po minutě opět vzhůru.

Obr. cesta na vrchol MtB je nekonečná

Předcházíme dvojici horolezců, kteří jsou zjevně také unavení. Já osobně si posledních několik set metrů před vrcholem připadám jak Zombie, to tím, jak se potácím, a povzbuzuje mě jen fyzikální přesvědčení, že z kopce už to s tlakem vzduchu a s koncentrací kyslíku bude jen a jen lepší. Vrchol je už jen pár desítek metrů daleko…

“Kdybych věděl vo čom to je tak sem nechodim”, byla první Jirkova slova na vrcholu, které pronesl hodně udýchaně s jistou dávkou nadsázky (ale ne zas takovou), avšak hned jsme si uvědomili, co jsme vylezli a jako tvorové spíše nížinní, dokázali. Bylo devět hodin ráno. Podali jsme si vzájemně ruce a poblahopřáli k výstupu. Nahoře jsme byli sami tři, až po chvíli za námi přišla dvojice dalších horolezců těch, co jsme před několika minutami předešli. Je to zvláštní pocit, stát na Střeše Evropy s pocitem, že všechny ty alpské vrcholy, které vidíte všude okolo sebe v horizontu 360 stupňů, jsou přeci jenom o něco níže, než právě stojíme.

obr. Na vrcholu Mt Blanc

Sestup dolů

Na vrcholu hory jsme pobyli skutečně jenom chvilku. Asi tak deset minut. Jednak bylo třeba pospíchat dolů, protože sníh na sluníčku bude jistojistě tát, a tak hrozí nebezpečí, “že by něco mohlo spadnout”. A také studený, silný a ostrý vítr byl tak nepříjmný, že Libor zavelel k sestupu a hůlkou ukázal směrem na cestu, odkud jsme přišli. Jako psychickou podporu nám přislíbíl, že nás kdyžtak v té stometrové strmině z Mauditu dolu slaní - tedy spustí na laně dolu.

Dolu jdeme docela svižně, našlapujeme mačkama na paty. Jdu první a ukazuje se mi, že zaboření nohy do sněhu po koleno ve svahu při sestupu je spíše výhodou. Tak tedy nějak tak sklouzávám dolů ze svahu, chvílemi mám pocit, že letím, ale dávám si pozor, abych nestrhnul k zemi za sebou navázaného Jirku. Po chvíli zastavujeme a dáváme si svačinu a opět teplý čaj. Jídlo přišlo akorát včas, protože jsem už cítíl, že mi dochází energie. Pardubický perník spolu s Maršté (pochoďákovým čajem) z chaty to všechno spravil.

Jak Libor slíbil, tak taky udělal. Na Mauditu nás navázal na lano a my jsme tak půl strminy slezli a druhou půlku spíše viseli na laně. Největší stres dnešního dne, alespoň pro mě, byl za námi. Svižným tempem jsme postupovali dolu a vystoupali jsme na poslední vrchol před závěrečným sestupem. Otevřel se nám nádherný pohled na Aug du Midi a Chamonix vlevo dole v údolí… Začaly mě přepadat pocity euforie a štěstí. Druhé já mi říkalo: “Ne, ještě počkej, ještě nejste dole, ještě je tady spousta trhlin, pořáď buď opatrnej a soustředěnej”.

obr. Aug de Midi pohled ze sestupu

Skutečný oddych přišel až po sestupu z posledního svahu. Jsme v nejnižším místě dnešního sestupu. Dolu jsme to dali za necelých pět hodin. Zastavujeme se, dáváme si svačinu a Libor nás upozorňuje, ať se v žádném případě na rovném místě neodvazujeme, protože ledovec je zrádný a nikdy není jisté, že právě za okamžik se můžete propadnout do zasypané a dobře zamaskované trhliny v ledovci, přestože terén tak vůbec nevypadá.

Cesta zpátky na stanici lanovky, co jsme šli včera dolů, je sice asi 250 výškových metrů do kopce, tedy náročná, avšak při pomyšlení, že “to je dneska už úplně všechno” opět nasazujeme strojové tempo a za silnější hodinu už si podáváme ruce v ledovém tunelu nad hřebínkem před vlezem pro alpinisty do chodby k lanovce...Dostavil se už nekontrolovaný pocit štěstí, euforie. Ale také značná únava...Dali jsme to!!!

 

Vláďa Jelínek








 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode