Ledovcový kurz - Pitztal

28.05.2012 13:04

Pád do Pitztalu

„Člověk nemá sedět na jednom místě. On by totiž neměl sedět vůbec!“ … platí v mnoha směrech. Abychom neseděli na jednom místě a leccos se naučili (a pochopitelně i zažili), sešli jsme se poslední květnové pondělí v AdveKrčckém skladu pod Kačerovem v počtu šesti Advegajdů + jeden Advelektor Libor Kožíšek zvaný Kožich. O jeho erudici nikdo nemůže pochybovat, neb jest provozovatelem   HUDY v Pardubicích a aspirantem na gajda UIAGM (další chvála na Kožicha je zde: http://www.horskyvudce.com/products/libor-kozisek/?redirsuffix=%23hv-libor-kozisek001-jpg). Zlato Onda dostal od šéfové Lenky důvěru a vzal si klíče od mikrobusového Iveca. Vystrkal jej před sklad, naložili jsme potřebné a vyrazili směr Pitztal. Nezabývejme se poznámkou, že po několika ujetých kilometrech řídící Ondra znejistěl, bo si nebyl jist, zda si vzal klíče od správného vozu. MikroIveca byla u skladu zaparkovaná dvě, klíče ve skladu k dispozici od obou. To je jedno, prošlo to. Do Sankt Leonarda jsme přijeli natěšeni a bez nepříjemného (vz)rušení. U spodní stanice lanovky na Pitztal Gletcher (1740 m n. m.) jsme sbalili krysy (k mání např.   HUDY v Pardubicích) na záda a s vědomím, že o 700 metrů výše nás žádné, ani dobré pivo ve winterraumu Taschachhausu nečeká, jsme vyrazili podél vody do Taschachtalu. Každý zkušený Advegajd si dokázal spočítat, že 700 metrů nahoru a 6 km do dálky s třicetikilovou krysou bude bolet. Ale taky i trpící správný Advegajd se i v těchto momentech tváří vesele a přetéká optimismem. Tekli jsme a přetékali 2,5 hodiny až k Tashachhausu (2434 m n. m.). Tento je k poutníků přívětivý, bo nabízí kamna, papučky a jednu sadu Rakušanů s vodou roztopenou ze sněhu na kamnech.

Druhý den ráno jsme neplánovali žádné vrcholy. Spíš jen sedélko s česky lehce obskurním názvem Urkundsattel pod Pitztaler Urkundem (3060 m n.m.). Nedlouhé a nevysoké (3 km/600 m) přes Sexegerterferner, ale trochu otravné skrze sněžnice (k ochotnému zapůjčení třeba v  HUDY v Pardubicích). V Krkonoších se jim říkalo kropě a jistě mají svoje výhody. Ultramokrý tající firn však na Sexegertenském ledovci snadno protékal otvory ve sněžnicích, balil se na jejich rám, byl těžký a vodovatý a s každým krokem bylo nutné jej shodit jemným epileptickým potřesením kotníku. Hrouda sněhu s plesknutím opustila sněžnici a tak bylo možné udělat další krok a nechat ultramokrý firn opět nabalit na rám sněžnice. Na 3 km udělá normální člověk 5000 kroků. Na každý krok se nabalí odhadem 1 kg sněhu na sněžnici. To je na výšeuvedeném výletě na nohou nazvedaných 5 tun. Nevím, zda to je hodně nebo málo, pruda to je každopádně. Urkudnsattel (stále 3060 m n. m.) sváděl k sestupu na Taschachferner, ale přísný žlab dolekopcom a blemcavý firn nás obrátil na stejnou cestu, kterou jsem stoupali vzhůru. Večer nás Kožich zbaběle a nečestně připravil o frťana hořcouky a velké kakao, bo tvrdil, že večer bude prezentace promítaná projektorem na zeď. To vzhledem k tomu, že neměl kletr extra veliký a na wintrraumu není 220 V, vypadalo jako holý nesmysl a jednoduchá sázka. Kožich však ležérně vylovil z kapsičky věc zvící krabičky od doutníků, zapnul to, bo to mělo samostatné baterie a promítnul tím na zeď matrazenlageru plnokrevnou prezentaci o tom, co nás čeká následující týden. Kdo to mohl tušit, že s sebou vleče tak malý krám!!!!!????

Odpoledne se zastavil Christopher, boudař z Taschachausu. Jednak se z Zwei Zeigru začalo do doliny valit kamení a valilo se tak mocně, až zavalilo nejprve část cesty a později celou cestu a potok a Chistopher to z vrtule sledoval. Taky říkal, že se na winterhausu ubytovalo pár Čechů a nezapsali se do ubytovací knihy, za ubytko nezaplatili a basu piva vypili (a opět nezaplatili). Připadám si jak slušný cikán, který je na dlažbě, bo ho nikde nechtěj kvůli neslušnejm cikánům a za některé Čechy se stydím. Díky ale nevšednímu kouzlu nejkrásnější dívky mezi námi Zlata Janičky se podařilo od Christophera získat basu piva a radlíka po 3 €, „Díky Zlato Jani! Naše nepočestnost je zachráněna!“

Další den ráno je slunko za peřinou, jdeme na Wildspitze. Vyrážíme v nekřesťanskou dobu, sníh je přimrzlý, lezeme po úzkém hřbetě boční morény na Taschachferner. V ledovci jsou trhliny, je nutné poctivé lanové družstvo. Vhodné půlče dodá třeba HUDY v Pardubicích (zde: 50°2'2.879"N, 15°46'12.000"E – navigaci, abyste tam trefili Vám tam taky prodají). Slunko se umoudřilo, vítr peřinu rozfoukal a je nám na bílém, ledovci zatopeno. Po ferneru to jde sice dobře, pěkné výhledy, ale daleko. Pod Petersen Sp. (3484 m n. m.) a pod Wildspitze (3770 m n. m.) sedíme na ledovci, svačíme chleba s paštikou a kocháme se. Další cestu vede Kožich západním svahem Wild Sp. Pod skalním hřebínkem, posledních 150 výškových metrů, zanecháváme Švarcíka s bolavým kolenem v záhrabu a zdoláváme poslední metry. Paráda, velký Taschach se slitoval a z vrcholku vidíme i kousek údolí. Zpátky jdeme po stejné cestě, kterou jsme přišli. Firn snad není ani sníh, ale …. výkaly[1]. Cesta byla celkem 16 km dlouhá s nastoupanými 1300 výškovými metry.

Následující den se na čele Taschachferneru asi 1 km od chalupy věnujeme pod vedením Kožicha chodění v po ledu na mačkách (k dostání různé typy ve všech cenových relacích v HUDY v Pardubicích), padání z hrany, vytahování padlých mužů i dívky, vrtání ledošroubů (v tomto případě předpokládám, že mě Kožich slovy: „Tys to ale pěkně zvrtal“, vlastně pochválil). Kožich nás dokopal k tomu, bychom zvládli jednoduchou pomoc, kladkostroj i když sami do trhliny spadneme a vokurky nám nepomohou. Pak nezbyde než garda finta. Spočívá ve vyprusíkování aspoň metr vysoko a v instalaci lana, na kterém nebožák visí aspoň do výšky jednoho metru. Pokud prověšené lano dosahuje až k lezcově pohorce (v bohatém výběru např. v HUDY v Pardubicích, je vhodný okamžik nasadit gardu. Ta tvořena dvěma co nejvíc hranatýma karáblema (náhodou mají takové třeba v pardubickém      Hudáči: http://www.hudy.cz/karabiny/67731,clipz-sc.html nebo karáble z nějaké expresky) cvaknutýma do centroka v sedáku (hádejte, kde mají ty nejslušivější sedáky ? ;-) ) tak, by měly zámky od sebe. Lano do nich vstupuje tak, že je obtočí obě z venku a vystupuje mezi nimi. Když se to dobře udělá, tak to maká jako jumar. Tedy tam jo, ven ne. Celý fígl je v tom, že se méně nadřete, ale hlavně na hranu ledovce vylezete tak, že ji máte u pasu a můžete tak lépe zamávat vokurkám, co vás drží na laně. Kladkostroje a napínání lana se nám hodí nejen na ledovci, ale také když jsme požádáni o natažení šňůry na prádlo osobou, které tuto službu není možné odmítnout. Taky jsem tak natahoval lano na lanovku na zahradě pro dítka. Lano jsem tenkrát našponoval tak, že nešlo povolit. Ale už vím, kde tenkrát soudruzi z NDR udělali chibu.

V pátek nás Kožich týral. Museli jsme skákat do díry a následně se vytahovat nebo být vytahováni, určovali jsme azimuty v mlze, vrtat šrouby do ledu, dělat štandy lední i letní a tak. Nijak nám to neulehčil ani když jsme mu nabízeli rozsednutou tatranku nebo ulepený bonbon. Kamarád Mamut patrně ve snaze získat co nejlepší známku se vrhnul do hlubin navázán na poněkud více prověšené lano. Letěl asi 4 metry, díky čemuž jsem po zachycení jeho pádu a vyvěšení se do cepínu zaseknutého do ledu, měl délku pivota basketu, i když moje muší váha zůstala konstantní. Kožich mě rozplácnutého vyfotil a pak se mi posmíval s tím, že Sněžka byl dobyt. Měl v podstatě pravdu – ležel jsem ústy na sněhu, hekal a funěl a hýbal se jen docela málo. Vzhledem k tomu, že vytrvale pršelo, teploty dosahovali jen lehce plusových hodnot, jsme se docela brzy dostali zase zpátky na winterraum a věnovali se vázání uzlů na zábradlí a hře v Krávy alias 6. bere (      HUDYv Pardubicích tuto karetní horolezeckou hru doplní do svých zásob v nejbližší době), roztápění sněhu ( HUDY v Pardubicích sníh nedodává. Dodává matroš na sníh a za sněhem Vás doveze), a sledováním padajících šutrů zvících šatních skříní, co se s rachotem 4 dny valily ze svahů Zwei Ziegeru.

Poslední expediční den jsme zaútočili opět na Urkudsattel (3060 m n. m.), tentokráte dolinou Tashachferneru. Vedoucí Mamut zblbnul práci s mapou a jezero v karu vzal po levém břehu místo po pravé. Zvrzal to i Martin, tak si kluci nemuseli nic vyčítat. V jednom místě se svah před námi postavil do 45°, což už je slušná šluchta. Mamut se na můj vkus tím více a více lavinézním svahem vlekl pomalu, ale žádný div, musel šlapat cestu a tak si myslím, že bych se vlekl ještě pomaleji. Sváča v sedle Urkudsattel, lehký plánovaný odpočinek na plánované trase. Kožich mě pověřil dalším vedení lanového družstva. Chvíli jsem zíral do mapy vytištěné na inkoustovce, ve které se díky dešti v předchozích dnech začínaly ztrácet některé detaily objevovaly zvláštní skvrny typické pro mapy vytištěné na inkoustovce a používané v dešti. Vynalezl jsem tam cestu po ledovci, náležitě to okomentoval (kam, kdy, kolik, proč, s kým, jak a proč, bo je lepší se živit hubou a dobře umět vše okecat než dělat rukama) elegantním obloukem se vyhnul podélné trhlině a mazal 200 výškových metrů hezky zostra. Za mnou by vlál Kožich a Mamut, kdyby šli pomalu, ale byli to zdatné vokurky, tedy jen funěli a stíhali. Na sněhu byla nepříjemná krusta a sněžnice se do ní někdy bořily, někdy nebořily. Bez nich by to ale bylo blbší. V sedle Tashach Joch (3214 m n. m.) jsem byl mírně zděšený zjevnou expozicí hřebínku na naší další trase a nezavelel: „Do maček!“, jak jsem zavelet měl, což bdělému Kožichu bohužel neuniklo. Ledový svah se mi nelíbil, tedy jsem vedl skupinku po rozlámaném kamenitém hřebínku. Volně ložené kamení bylo polité sklovitou ledovou glazurou, klouzalo to a občas se uvolnil šutr a erodoval do doliny. Bez helmy (např. Petzl Elios k dostání vHUDY v Pardubicích). No cesta na výkal. Pro okurky by se to muselo přejistit pomocí smyček, karabin a fixu (k dostání vHUDY v Pardubicích). Pod bezejmenným vrcholkem jsem nakonec vlezl na zasněžený svah, což bylo mírně lepší než omrzlá suť a tradá po sněhu směrem na Taschach Hoch Joch (3355 m n. m.), co je vedle Petersen Sp. (3484 m n. m.). Cestou po hřebeni jsme vylezli na bezejmenný vršek (s kótou 3370 m n. m.), rozhlédli se, pozdravili Tashachhaus o kilometr níže a vraceli se zpět, naproti skupině vedené Zlatem Ondrou a zpět do sedla Urkundsattel. Tam jsme se věnovali konzumaci rozdrcených sušenek, lovečáku, a jiných dobrot v náročných kombinacích. Tady nám Kožich udělil rozhřešení o tom, co jsme cestou zprasinkali a měli udělat lépe (včetně absence maček na hřebeni L ). S odstupem času musím uznat, že měl pravdu v mnohém, i v tom, že sušenky s lovečákem nejsou chutné. Cesta na Taschachhaus vedla ve stopách prvního výletu přes Sexegertenferner rozbředlým a těžkým firnem na sněžnicích, které vám ochotně i v létě půjčí usměvaví pracovníci HUDY v Pardubicích.

Na winterraumu jsem se váleli na sluníčku, sušili matroš (k dostání v suchém stavu v     Hudy v Pardubicích), dojídali zbytky a nakonec se zvolna odebrali údolím k našemu expedičnímu mikroIvecobusu. Zde je nutná jedna praktická poznámka: cesta vede po velké moréně na dno údolí, kde mostkem překovává potok Sexegerten Bach. Na cestu hned za mostkem z pohledu shora se celý týden sypalo kamení z Zwei Ziegru a cestu a potok hutně zasypalo hromadou místy i 3 metry vysokou. Neradno se tam vyskytovat a otálet tam. Pohled na balvan veliký jako lednička (k dostání vHUDY v Pardubicích po interní dohodě s personálem) rozverně poskakujícím po svahu směrem k pozorovateli jej jen sotva naplní nadšením z přímého pozorování geomorfologických dějů). Nově kolíky značená cesta je vedena po pravé straně údolí Im Urkundu, vodu je nutné překročit např. po sněhovém mostku za současného intenzivního modlení. V útolí Pitztal jsme se chtěli někde najíst, což se podařilo až kousek před nájezdem na dálnici, bo všude bylo v mezisezóně zavřeno. Cesta do Prahy trvá asi 8 až 9 hodin podle toho, jak dlouho se cestou čůrá.

Ledovcový kurz Kožich vedl tak, bychom se naučili bezpečně používat mačky a cepín, správně navázat na lano družstvo na ledovci, založit štand na ledu, vytáhnout vokurku z díry, vytáhnout se z díry, vést lanové družstvo po ledovci a dělal dobře zastávky. Kožich projevil pedagogické sklony, didaktickou zručnost a slušnou trpělivost. Díky tomu se stalo 6 Advegajdů lepšími a zkušenějšími. Díky mu!

Veškerý technický materiál a rady jsou k dostání vHUDY v Pardubicích.

 

… a motivační otázka na závěr: Kdepak pracuje Kožich?


červen 2012-06-12

Zapsal Michal Sněžka Skalka

      



[1] V rámci obrody duševního zdraví se pokouším zavést vhodné alternativy k nevhodným výrazům (cit.):

do píči = do vaginy

do prdele = do mezihýždí

kurva = prostitutka

zasraný = pokálený

mrdka = ejakulát

sračky = výkaly … atd.

Pak tedy při vhodné příležitosti se neříká: „Do prdele, já se na to vyseru a mrdám na to…“ ale alternuje se vhodnějším a slušnějším: „Mezi hýždě, kálím na to a souložím s tím…“. Mírně kontroverzní, z principu neovladatelný Švarcík se poctivě snaží inovované výrazy používat s relevantních situacích. Někdy se mu to podaří, častěji nikoliv. Martin hraje na férovku a pravil, že se na slušný slova co si ňákej mistr vymyslel, může vysrat … Musím uznat, že Martin bohužel dodržel slovo.

 

Já si myslím, že k tomuto reportíku, není co dodat......Díky Sněžko

P.S.: možná tomu nebudete věřit, ale nic jsem neupravoval

Více fotek najdete zde:

 

Zpět

Fotogalerie: Ledovcový kurz - Pitztal

/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/dsc00602-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/dsc00601-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/sam-5046-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/dsc00614-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/dsc00615-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/dsc00625-resize-jpg/
/album/fotogalerie-ledovcovy-kurz-pitztal/a8-jpg/

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode